Zápis do 1. třídy

Zápis do 1. třídy

A jak se mílovými kroky blíží nástup naší Juniorky do 1. třídy, cítím, že se moje mateřství dostává do dalšího levelu. Důležité je, že se Juniorka těší. A já, která vše nechávám na poslední chvíli, mám odfajfkovaný téměř celý seznam, který jsme ve škole dostali. K tomu pár módních kousků navíc, a tak dnes zavzpomínám, o pár měsíců zpět, kdy se rozhodovalo, kam usedne Juniorka v září do lavic.

Zápis do první třídy je jedním, troufnu si říct, z důležitých okamžiků celé rodiny. Obzvlášť, pokud se to týká prvního dítěte. Protože více méně, rovnou vybíráte školu i pro další potomstvo. Vybíráte? Ano, v současné době se do českých luhů a hájů opět zavedla tzv. „spádovost“, tedy kam spadáš místem trvalého bydliště, tam půjdeš na ZŠ. Jako proč? Proč, když si mohu vybrat porodnici, lékaře, fitko i zaměstnavatele, proč o tom, kde o tom, kde moje dítě dostane základy vzdělání rozhodne adresa? Jakože Á la Beverly Hills? Pokud by úroveň všech ZŠ byla stejná, pak to pochopím, ale jelikož se diametrálně liší i v jedné městské části, tak tomu nerozumím a ještě mi zatím nikdo nevysvětlil. Že by před volbami bylo jasněji? 😉 A co mi také nikdo nevysvětlil, proč naše MČ, čítající momentálně cca 2000 obyvatel nemá vlastní školu. Ačkoliv se developeři perou o každý metr čtverečný louky, kterou je třeba získat a zastavět betonem, na školu se jaksi pozapomnělo. Já vím, developersky je škola i školka neatraktivní a počítá se, že majitelé králíkáren přece stejně mají minimálně 1-2 auta, takže proč v okruhu 1-2km mít školu? Rodiče přece mohou sloužit jako taxikáři.  No, a tak jsme vyhodnotili, že když budu tedy dělat minimálně první rok dva taxikáře (spíš tři poněvadž pak nastoupí ségra), proč tedy nevozit někam, kam chceme.  5 – 10 minut rozdíl autem, 3 stanice busem, už nehraje roli.

V hledáčku naší rodiny se objevily 3 ZŠ. Zajímavý byl už jen fakt, že ačkoliv tyto 3 školy mají stejného zřizovatele, tedy Prahu 12, každá měla jiný termín zápisů ale hlavně jiné požadavky jak od rodičů, tak při samotném zápisu od dětí.

Zápis č. 1 probíhal v takové prostě normální ZŠ. Juniorku si vyzvedla holčička ze starší třídy, zatímco matka vyplňovala nezbytné formality. Šlo to rychle, akčně jsem měla většinu připravenou z domova. Když na nás došla řada, usadily jsme se k paní učitelce a já si pro jistotu sedla na ruce, abych neměla tendenci do výkonu své dcera zasahovat. Ani nebylo třeba. Juniorka odpovídala bystře, přesně a mně začaly téct slzy dojetí…nekecám. Paní učitelka naštěstí nehnula ani brvou. Buď dělala, že to nevidí, nebo byla taktní. Každopádně díky. Byla jsem tak dojatá, že jsem se jí zeptala, jestli si mohu Juniorku vyfotit. Podívala se na mě se slovy: “Je to přece vaše dítě…!“ Takže cvak, památeční foto. Juniorka dostala pochvalu, a na dotaz: “ Ty se asi hodně těšíš viď?“ Moje dítě odpovědělo: “No jasně, a proto jdeme ještě na dva zápisy!“ Šly na mě mrákoty, nicméně pí učitelka byla opět taktní a nekomentovala to. Juniorka byla celá šťastná z Lega, které dostala jako dárek a spokojená, že to má za sebou a jde se na zmrzku.

Zápis č.2 byla taková hra – dostat se do osudí. Cože? Ano, ano, některé školy prostě volná místa losují (volná místa – rozuměj místa, která zůstanou po přijetí všech žáků, které do příslušné ZŠ spadají přímo trvalým bydlištěm, tedy v tomto případě jednou ze 3 ulic). Škola vyhlášená hned několika programy, dostupnost dobrá, ale měnit trvalé bydliště dítěte se nám nechtělo. Jednak nebylo kam a za úplatu mi to přišlo prostě „mimo mísu“. Takže to byl takový řekněme pokus. Samotný zápis probíhal tak, že si Juniorku odvedli na půl hodiny mimo můj dosah. Musím říct, že mi z toho nebylo dobře. Z některých zdrojů jsem to tušila, takže jsem na to Juniorku lehce připravila, ale oběma nám bylo trochu úzko. Abych to tak neprožívala, dostala jsem na vyplnění opět lejstra. Upřímně měsíc před tím, než vešel v platnost zákon o GDPR mě dost překvapilo, na co škola potřebuje vědět, ještě předtím, než bude jasné, zdali tam dcera vůbec nastoupí, jakou máme zdravotní pojišťovnu, kontakt na dětskou lékařku a podobné detaily. Pravda je, aspoň jsem neměla moc času přemýšlet, jak to holčička moje „dává“ před komisí. Za půl hodiny si mě k sobě zavolal školní psycholog, se slovy, že mi chce jen dát feedback zápisu. OK. A zatímco si Juniorka spokojeně vybarvovala v jiné místnosti, psycholog se dal do feedbacku. Nejprve Juniorku pochválil, pak negativa: „Ona je velmi šikovná, chytrá, ale ona to neumí prodat! V té holce je potenciál, jen to neumí odprezentovat!“ Koukala jsem na něj jak vrána. Naskočil mi hned vzorec, blbě jsme ji vychovali?! „Chválíte jí?“ „Ano, chválíme. Snad už od té doby, co byla v mém břiše.“ Pokusila jsem se trochu o žert. „No ale jestli ji nechválíte zase moc!“ teatrálně pronesl pan psycholog (aby nevznikla mýlka, já proti psychologům nic nemám, naopak si jejich práce velmi vážím, jen tady jsem byla trochu zmatená…). Zkrátím to, dostala jsem ještě pár rad, jak s dcerou pracovat a šlo se. Já byla zralá na panáka a ne a ne se zbavit dojmu, kde jsem udělala ve výchově chybu. Juniorka to nakonec završila větou:“ Mami, to bylo fajn, že jsem tam byla sama, alespoň mě u toho nikdo nevyrušoval!“ Takže místo panáka postačila tahle slova a bylo mi líp.

Finální zápis č. 3 probíhal v nové sestavě. Ze školky se s námi rozhodla odejít i naše slečna Diblíková alias Prcek. Takže zatímco Juniorka byla hezky načančaná a upravená, Diblíková šla v teplákách rovnou z pískoviště. Juniorka si počínala už jako mazák, jen měla problém poznat pohádku, Hrnečku vař a chvíli si nemohla vzpomenout, z jaké je vlastně školky. Na to Diblíková, která měla za úkol sedět, malovat si a být hlavně zticha, povídá paní učitelce:“ No já chodím do Sluníček a ségra do Hastrmanů, protože je předškolák!“ A pokračovala v malování. Za 2 minuty na celou třídu pronesla: “Mami, já chci čůrat!“ Šla jsem do kolen. „Miláčku vydrž, jsme tu kvůli sestřičce, tak to snad chvíli vydržíš!“ šeptala jsem takovým tím šepotem, co byl slyšet možná ve vedlejší třídě. „No přece tady budou mít záchody, ne?!“ zahlaholila tříletá Diblíková. Omluvně jsem se usmála na paní učitelku. Juniorka pokývla, že to zvládne sama a šlo se čůrat. Diblíková jen co zahlédla záchody zapištěla:“ No vidíš, že je tady mají, jsem ti to říkala!“ No byla jsem ráda, že si mohu odskočit i já. Po návratu do třídy ještě namalovala sopku, z čehož byly hotové všechny přítomné paní učitelky a rovnou mi navrhly, jestli prý nechci zapsat i Diblíkovou. Ta se na ně zaculila a vyžebrala bonbón. Juniorka dostala třetí taštičku s Legem a „velmi“ diplomaticky na celou třídu prohlásila:“ Zase Lego, a to stejný….!“ Čapla jsem obě za ruku a s chutí se nadechla čerstvého vzduchu před školou, kam jsem je doslova vyvlekla.

A kam se nakonec dostala? Bylo to napínavé…ale o tom jindy. Teď už pomalu plním kornout a ořezávám tužky 😉

A jak jste prožívali zápis vy?

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *