Veterinární

To si takhle maluju po celém náročném týdnu pátek na růžovo. Jen co splním své občanské povinnosti u urny, zamířím s dětmi na dětskou oslavu a dám si tam tu zaslouženou dvojku bílého a konečně se taky po celotýdenním marathonu zastavím a vydechnu. Jenže zuby králíka vypadají divně, jako fakt divně, odhlasují to 4 ze 4 členů naší domácnosti. A jelikož příští týden budeme doma jen na přebalení kufrů, není odkladu. Áčka vysazuji na dětské party i s králíkem. Prvorozená prostě musí Huga ukázat davu. Králík budí veselí, oslavenci si myslí, že mají nového kamaráda, maminka oslavenců zděšeně zírá, co to neseme za bláznivý dárek. Uklidním jí , že to je ten králík, kterého povezu na veterinu, a proto začnu pařit o něco později. Děti ho muchlají, králík se třese. Možná kdyby tušil, jaký stres ho čeká, chtěl by zůstat na té dětské párty, která připomíná scénku z „hledá se Dori“, kde se Dori s chobotnicí snaží v pidi akvárku uniknout před dětskými ručičkami. Nicméně naložím naše třetí dítě do přepravky a chvíli přemýšlím, jestli tu přepravku mám připnout do dětské autosedačky. Nakonec usoudím, že na zemi (ne pod mýma nohama :-D) mu bude bezpečněji. A vyrazíme. Plná čekárna se kupodivu nekoná, asi jsou všichni u uren. Na veterině jsem s Hugem poprvé, na rozdíl od Huga samotného, který už má svůj záznam v databázi. Paní na recepci se mile zeptá na jméno – v tu chvíli vůbec nevím, čí jméno chce. Zároveň automaticky hledám v kabelce kartičku pojištěnce. Až po chvíli hrabání v mé malé přehledné kabelce mi dojde, že ji fakt nenajdu, protože králík žádnou nemá.  Huga najdeme podle příjmení mého manžela. Doktorka je velmi milá, vstřícná. Sice díky ní zjistím, že se de facto rok o toho králíka staráme jako z příručky, „Jak se nestarat o domácího králíka“, ale zřejmě to dokazuje, že napotřetí jsme volbou nesáhli vedle a máme obzvlášť odolného jedince. Ačkoliv mi veškeré rady dává doktorka velmi sebejistě až asertivně, čiší zní jen opravdová snaha pomoci a ani chvilinku mi nepřijde, že by ze mě chtěla udělat totálního „dementa“, naopak, že mi chce skutečně poradit. A to myslím vážně, bez náznaku sarkazmu. To jsem v našem zdravotnictví už dlouho nezažila a jsem upřímně v šoku. Příjemném, jak jinak. Než Hugovi obrousí ty „divné zuby“, vyhnali mě na chodbu. Btw – věděli jste, že králíkům rostou zuby 5mm za týden?!  Zpět na chodbu, opravdu mě tam vyhnali. A ačkoliv mi Hugo nikdy k s srdci extra nepřirostl, je mi, jako bych v ordinaci nechala opravdové dítě. Abych přišla na jiné myšlenky, sleduji nástěnky na chodbě. Přijde mi úsměvné, když pod fotkami jednotlivých lékařů – veterinářů, jsou uvedeny specializace – veterinář internista, veterinář stomatolog – je to ta naše doktorka, máme štěstí, jsme se zrovna trefili, veterinář gynekolog…přijdu si trochu  jako když vezmou devadesátiletou babičku do nákupáče a ta jen udiveně zírá a říká „to za nás nebylo“ J Huga mi vrací ošetřeného. U placení se musím pousmát, ještě není ani konec ledna a já letos furt platím za nějaké zuby. Nejprve svoje, pak králíka a do toho přijde SMS od dětské zubařky, s pozvánkou na preventivku Áček. Náhoda? No nevím. A tak cestou domů přemýšlím čeho mám plné zuby J Nakonec stíním i oslavu, dvojku bílého taky a dokonce i občanskou povinnost. Trochu čekám, jestli na nás nepošlou sociálku, volili jsme v 21:40 za doprovodu obou Áček a Juniorka má toho času pod okem fakt echtovního monokla a Prvorozená je pod okem pěkně poškrábaná… no nic, až na tu modřinu a škábance jsme to pojali jako španělskou výchovu přece, ne? 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *