Vzpomínková

Jsou dny, které se nezapomínají, a přijde mi až neuvěřitelné, že dnes je tomu přesně 6 let, kdy mě kolem 4. ranní hodiny probudilo cosi mokrého v mé posteli. Ne, neměla jsem v těhotenství problémy s inkontinencí 😀 Nechtěla jsem tomu uvěřit, tvrdili mi přece ještě 14 dní, jsem 100km od porodnice mého gynekologa, ještě mi nepřišel ten růžový kufr, s kterým jsem hodlala do porodnice nakráčet jako letuška 1.třídy, ještě jsem nestihla na pedikúru…instinktivně jsem křížila nohy, jako by to mělo něco pomoct. Vzbudila jsem tedy Kubu se slovy: „Miláčku asi mi praskla voda!“ Miláček ještě opojen alkoholem z včerejší oslavy narozenin mé sestry zamžoural a ochraptěle povídá: “ASI?!“ Stále jsem tomu nechtěla věřit a hlavně jsem fakt nevěděla co dělat. Po telefonické domluvě s mým porodníkem jsme spakovali pár věcí a v podzimní mlze husté tak, že by se dala krájet, s Kubovým asi trochu „zbytkáčem“ jsme to valili po D8 směr Krč. Naštěstí byla neděle, takže provoz, který si přejete na dálnici každý den. Cestou jsem na palubní desce vyplňovala takový ty papíry, bez kterých vás nenechají porodit a kupodivu jsem byla víc klidná, než nastávající otec. Ta mlha byla fakt hustá, tak to chápu. Do Prahy jsme vjížděli za svítání. Prostě romantika. Bylo mi fajn, takže jsme ještě zajeli domů. Představa, že Kuba balí moje věci do porodnice trochu zpomalila kontrakce. Růžový kufr nedorazil, vzala jsem zavděk červenému, ale fakt mě to na chvíli rozladilo 😀 Pak jsem pobalila pár müesly tyčinek a jablek, nic jiného jsme doma neměli a mně v hlavně zněla věta z předporodního kurzu – hlavně ať má tatínek svačinku a přezůvky. Pro ty se Kuba vracel, stejně jako pro foťák. V Krči jsme pak byli za pár minut. Do porodnice jsme se vřítili jak v americkém filmu a překvapilo nás, že sestřičky, ačkoliv vědí, že pojedu až z Ústí, se vůbec jako v americkém filmu nechovají. Měla jsem představu, že mě hned posadí na vozík, převezou na porodní sál a za hodinu budeme dávat selfíčka ve třech na fb. No nic. Nic se nedělo. Takže přeskočíme tu pasáž, kdy mě ubytovali, Kubu poslali domů a já se strašně nudila. Stánek PNS zavřený, na pokoji jen Blesk a do kantýny jsem měla zákaz, přece nebudu jíst před porodem. Chvíli jsem zkoušela porod urychlit chozením po schodech, protože na šestinedělí se po chodbě ploužily ženy s vybledlými tvářeny a dost utrápenými výrazy v tvářích a bílých obrovských nočních košilích, a já netušila, jestli už jsou po nebo před porodem. Něco mi našeptávalo, že po a značně mě to vyděsilo, protože jsem byla přesvědčená, že z porodnice odejdu ve svým netěhotenských džínách …naivita prvorodičky noooo….tak jsem aspoň poupravila makeup (ten jsem v ty 4 ráno u našich stihla) abych nebyla jako ty mumie na chodbě a čekala. Zkrátím to, když se Adi rozhodla pro své velké finále, psala jsem Kubovi, ať vyrazí. Odepsal:“ A nepočkalo by to ještě chvíli? Právě jsem se rozkoukal pravou blondýnu…“ Jenže porod začal, resp. jeho finální fáze. A tak jak se to do této chvíle vleklo, najednou to nabralo rychlý spád. Adinka si najednou neskutečně pospíšila, máma zabrala a zázrak se narodil. Kuba mezitím na chodbě vysvětloval jinému nastávajícímu otci, že musí u porodu být ženě oporou, když ho vyzvedla sestra, ať si jde Adinku podepsat. Byl tak rozhozen, že ji na nohu napsal LAVRENČÍK. Na dotaz sestry, jestli si všiml, že je to holka odvětil : “ Jste řekla, že ji mám podepsat“. Pravda, byla tak malinká, že se jí tam to příjmení sotva vešlo. Pak už jsme si užívali na sále ve třech. Nádhera….vše jak má být. Nejkrásnější chvíle….

Adinko děkuji, tímto dnem nabral můj život úplně nečekaný směr, rozměr a stále dostává. Občas mě dostáváš do kolem, občas mi kvůli tobě selžou hlasivky, ale každý den děkuji za zázrak, kterým jsi. Obrušuješ moje egocentrické Já do morku kostí a někdy fakt ždímeš poslední zbytky trpělivosti, abys mě pak rozesmála nějakou hláškou, dojala výtvorem z keramiky, nebo pohladila a rozslzela větou „mám tě ráda mami“. Krásný den všem <3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *