První závod

Ačkoliv jsem od malička dost sportovala, celý svůj pubertální věk jsem vypadala jako Metráček. No dobře, asi ne jako Metráček, ale přinejmenším jsem si tak připadala 😀 a co jsem fakt hodně nesnášela byl běh. Jakákoliv trasa delší než 50m bylo pro mě utrpení. Sprinty, dobrý, ale 12-ti minutovka nebo 1500metrů za trest. Člověk míní, život mění. A tak jako jsem se během život naučila jíst olivy, podlehla jsem kouzlu běhu. Jedna z prvních věcí, co jsem si po porodu kromě kojící podprsenky kupovala, byly běžecké boty, nekecám. Nejprve jsem je prošlápla s kočárkem na FITmami, později s kočárkem v Komořanech a ještě později bez kočárku a tak se stalo, že jsem letos dostala jako dárek startovné na závody. Miláček mě šetřil a obstaral jen na 10km běh noční Prahou. A nevím, jestli si mě chtěl pohlídat v tom davu, nebo držet se mnou basu, každopádně do toho šel se mnou.

A tak nastal den „D“. Navlečená v přiléhavých, technických hadříčcích, ladících i se spodním prádlem, s baťůžkem ALL RUNNERS ARE BEAUTIFULL, aby nebylo pochyb, že patřím k TĚM BĚŽCŮM, jsem ruku v ruce s mým drahým vyrazila na místo startu. Zatímco on, (chápejte, on starý mazák, co běhá maratony a půlmaratony), šel klidnou, na můj vkus velmi pomalou chůzí, já kolem něho natěšeně poskakovala jako kůzle a ve své zbrklosti se občas přidala k jinému chlapovi a odcházela, než mi došlo, že si manžel klepe na čelo za mnou. Tímto nesouměrným krokem jsme došli až k místu činu. To už jsme se přiblížili ke startovnímu koridoru a moje nadšení, ale i rozechvělé očekávání stoupalo. Chápejte, dosud jsem na podobných akcích fungovala jako roztleskávačka s řehtačkou, support team mého maratonce, nebo doprovod na family run se starším potomkem, a tentokrát jsem v „hlavní roli“ já! Už jsme se pomalu houfovali, bylo třeba udělat pár nezbytných selfieček i před odpor mého maratonce a co hlavně, doladit můj outfit růžovou rtěnkou „love me pink“ z nové kolekce Mary Kay gelových pololesklých rtěnek. Byla jsem nachystána.

A v tu chvíli spustila Vltava. Musím říct, že ač nepřiměřeně nabalená (maratonec mě varoval, že mi bude teplo), lezl mi v tu chvíli mráz po zádech. Taková to byla vlna emocí!!! Za tonů mistra Bedřicha jsme se sunuli směrem k opravdovému startu závodu, Keňané měli mezitím asi tak půlku závodu za sebou, reflektory nás ozařovaly jak filmové hvězdy na červeném koberci a v tu chvíli nešla spustit moje běhací aplikace na telefonu … i tak jsem vyběhla. S úsměvem na rtech. Miláček udával tempo a my běželi potemnělou Prahou. Atmosféra byla nepopsatelná. Několikrát mi přeběhl opět mráz po zádech, když nás předběhl chlapík s rolničkou a na provázku udávala tempo a hlavně směr nevidomému běžci, frajeři co vezli tělesně postižené děti na speciálních kočárcích. Nakonec se mi hrnuly i slzy dojetí, když se k nám v opačném směru blížily postavičky jak z filmu „Bohové musejí být šílení“, zatímco my odkrajovali 3. kilometr a celý běžící dav, který míjeli, jim tleskal… To už jsme se přiblížili k první „občerstvovačce“, miláček mi galantně podal v běhu kelímek s Mattoni bez bublinek…jako dobrý, ale příště budu kromě běhu ještě trénovat techniku, jak se během běhu napít z kelímku a nepolít se. Víc než v břiše, skončilo Mattoni na břiše, obličeji a dokonce i na podprsence…a takové teplo, abych to uvítala nebylo. Naštěstí byla skoro tma, takže miss mokré tričko mastila dál 😀 Kilometry obíhaly fakt rychle a náš cíl dát to pod jednu hodinu se nezdál neuskutečnitelný. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale posledních 500m jako by mi narostla křídla. Můj maratonec mi řekl, ať si ten poslední úsek vychutnám, to však netušil, že do mě jako když střelí a vyrazím egoisticky do cíle. Prostě jeho romantická představa doběhnout za ruku jako pár mu nevyšla.

Lásko promiň :-* posledních pár metrů jsem úplně nechápala a do cílově rovinky jsem doslova vletěla. Pak už jen euforie, další selfie, trochu víc upocená, než ta před hodinou a veliké objetí. Byla jsem na sebe pyšná a dojatá zároveň. Avšak na prostoje není čas, dav v cíli vás tlačí před sebou. Nafasovat aluminiové přehozy (fakt hřejou), jen v tu chvíli koridor vypadal jak casting na velkorozpočtový scifi film. Energii dohnat kouskem banánu a pomeranče. Kdo do teď neupadl, měl co dělat, aby sebou nešvihnul na dlažebních kostkách pokrytých slupkami od banánů. I ustáli jsme to, čapli do rukou Birrella a ztratili se v davu. Byl to krásný zážitek, děkuji miláčku, že´s mě jednou vyvez a udělal něco pro rodinu 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *